Odpovědět na to v jakých klecích to odchovávám by mohlo být na dvě stránky a bude to stejně málo platné jako kdybych to zvládnul ve stejné stručnosti jako byla otázka.
Prostě ať si říká kdo co chce, pro mne je chov kříženců něco úplně jiného než běžné chovy samotných pěnkavovitých ptáků. Ty jsem samozřejmě absolvoval v minulosti také, byly jakousi průpravou k tomuto a nevzdávám se jich ani nyní. Důležité je mít představu co chci, uvědomit si co je možné a co třeba s ohledem na genetiku možné není a zase naopak jak k tomu požadovanému vybrat partnery aby výsledkem bylo to, co chci. Tzv. nahodilý chov kříženců jen málokdy přinese něco unikátního a současně ještě pěkného. Unikátní neznamená vždy pěkné. Začít se zpravidla musí v kleci třeba velikosti kanáří hekovačky, mají-li si partneři na sebe zvyknout, ale mají-li hnízdit, bude je potřeba časem přestěhovat do většího prostoru. Stejně tak se nedá vyloučit improvizace i co se týče spolehlivosti některých partnerů při rodičovských povinnostech. Ale na to prostě není dost dobře možné odpovědět ani článkem, ani knížkou. Někdy se chování ptáků téhož druhu opakuje, jindy právě naopak. Záleží na chovateli, jeho rutině, vlastně i estetickém vnímaní zkombinovaném se znalostí reality dostupných možností, zda se aspoň přiblíží představě. Dnes, kdy jsou ve hře především mutační partneři právě kvůli následně možným výsledkům zpravidla ve světlých barvách chovatel vlastně od samého začátku ví přesně, co dělá a k čemu směřuje. Až na výjimky třeba strakatých kříženců po stehlíkovi s kanárem neexistuje nějaké čekání na náhody apod. Často se na výsledek musí čekat déle než jednu sezónu, další věc je, že v některých případech v důsledku genetiky získáte nejen ty atraktivní barvy, po nichž toužíte a kvůli nimž to všechno děláte, ale i ty méně žádoucí, nemluvě třeba někdy o dost nežádoucích samičkách, ovšem i ty právě v důsledku recesívní dědičnosti vázané na pohlaví zas jindy mohou být barevně atraktivnější než samečci. Důležité rozhodně není odchovat co největší počet průměrných nebo dokonce nežádoucích kříženců, naopak, ty nechtěné stejně nelze vedle těch chtěných atraktivních úplně nikdy vyloučit ale je možné cíleným postupem jejich počet eliminovat. Rozhodně se vyplatí mnohem více si hledět třeba teoretických znalostí z genetiky, znalosti konkrétních mutací, vlastně i celé teorie o barevných kanárech než sázet na takové ty lidové moudrosti o šestipérácích stehlících nebo zaručeně štěpitelných na straky atd. Mám-li to na jednoduchém příkladu uvést, jak to může v praxi probíhat, pak tedy: Několik let jsem si myslel, že bych mohl odchovat křížence hýla s kanárem. Vlastně obráceně, je to dávno známá skutečnost, že sameček našeho hýla je pro tento účel mimo potřebu. U takových křížení je potřeba navíc počítat se skutečností, že to není jako u kanárů, aby samička snesla 4-6 oplozených vajec a vykrmila je. Je-li jedno či dvě vajíčka ze snůšky oplozené, je to velký úspěch a zase ještě není žádná jistota že ten zárodek během inkubace neuhyne. Přesto, kdyby se tohle všechno překonalo a povedlo, je tu ještě další možné zklamání, že takový jedináček může být samička. To si pamatuji i na Fr. Masaříka, pravidelně pářil každý rok několik párů stehlík x kanár a také každý rok měl co vystavit. Přesto jedno si stěžoval. „Letos to nešlo, mám tři ale samy samičky.” On si tehdy ještě nemohl pomoci tím, že by použil mutačního stehlíka, já jsem to však vnímal jako ponaučení a abych se eventuelně v případě úspěchu vyhnul podobnému zklamání, zvolil jako partnera samce kanára a to ne běžného, ale saténového. Samičce hýlici je to jedno, ta nepozná jestli je kanár jen červený nebo červený satén. ale já měl pojištěno, že případný odchov by byli normální samečci a samičky jen světlé, saténové. Tudíž i samička by byla co do atraktivnosti mimořádná a splnila by mi stejnou radost jako sameček. Bohužel se mě to stejně nepovedlo ale podobné principy je možno užívat i v jiných kombinacích. Saténová kanářice jako partnerka není ničím přínosná, naopak, hůře vidí a může nastat problém třeba s krmením vylíhlých mláďat.
Další věc je potom i nějak přiměřená presentace kříženců, netvrdím, že moje fotky jsou profesionální, to by mě nikdo neuvěřil kdyby věděl jaký používám fotoaparát, ale přesto jsou k světu, dávám přednost kde jsou ptáci jako portrét, přes dráty klece je to vždycky trochu komplikovanější, fotografie kříženců, které pak někteří chovatelé předvádíte na iFauně kde je pták v ruce nebo zezadu či tluče sebou na drátech klece, tomu dost dobře nerozumím, co na je na tom k obdivování.
Čečetkám se věnuji dlouhou dobu i samotným, i jejich křížencům. I když to jsou krotcí ptáci ochotní ke hnízdění, jejich křížení s kanárem má svoje komplikace a není zdaleka tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Bohužel, to co píši, je zřejmě jen jakási moje doména. U nás přežívá, jako v mnoha jiných věcech, pořád představa kříženců jako se praktikovala někdy před padesáti lety nebo ještě dřív. Ve světě na výstavách se ale s takovými kříženci dnes setkáte už zřídka. Trikolory dostávají ti barevně neobvyklí.
Kříženec stehlíka s hýlí samičkou Fr. Masaříka na fotografii P.Podpěry.
Asi před 25 lety. Pták je to sice pěkný, ale fotka je už zkopírovaná odněkud,
je tam však ten zbytečný stín, navíc je vidět, že pták má výrazně špinavý
kroužek i ten viditelný zadní drápek.
Přesto, asi jsme v té době byli v této odbornosti na zenitu. Nebo ne?
